lyofobní sol
lyofobic sol

(synonymum lyosol) Heterogenní disperzní systém s kapalným disperzním prostředím a tuhým disperzním podílem, tvořeným částicemi koloidních rozměrů, které jsou v daném disperzním prostředí nerozpustné. V důsledku toho, že mezi disperzními částicemi působí přitažlivé síly (viz interakce mezi makroskopickými útvary), dochází ke spojování částic, nejsou-li opatřeny ochrannou vrstvou - elektrickou dvojvrstvou (u částic, jejichž povrch může být elektricky nabitý – viz stabilizace elektrickou dvojvrstvou), nebo vrstvou adsorbovaných makromolekul či molekul povrchově aktivních látek (stérická stabilizace). Částice lyofobního solu, sestávající z jádra a obalové sféry, se nazývá micela. Podle toho, je-li disperzním prostředím vodná nebo organická fáze, mluvíme o hydrosolech nebo o organosolech.

Příprava a vznik lyosolů
Podle velikosti částic leží soly mezi pravými roztoky a makroskopickými heterogenními soustavami. Proto je lze připravovat buď

Vlastnosti lyosolů
Stupeň disperzity lyosolů se pohybuje v širokém rozmezí mezi analytickými a hrubými disperzemi. Tím je dána i řada jejich vlastností ovlivňovaných velikostí částic. Vzhledem k malým rozměrům částic procházejí lyosoly papírovými filtry; jsou však zadržovány membránami s jemnějšími póry, jimiž analytické disperze procházejí.
Difuzní koeficient disperzních částic je nepřímo úměrný jejich rozměru; difuze v lyosolech probíhá pomaleji než v pravých roztocích. Také sedimentace lyosolů v gravitačním poli probíhá většinou velmi pomalu (velkou roli hraje nejen rozměr částic, ale i rozdíl hustot disperzního podílu a disperzního prostředí); pro zvýšení sedimentační rychlosti se používají ultracentrifugy. Protože rychlosti difuze a sedimentace jsou u těchto systémů srovnatelné, může zde dojít k ustavení sedimentační rovnováhy.
Měření difuzního koeficientu, sedimentační rychlosti a sedimentační rovnováhy v odstředivém poli se využívá ke stanovení velikosti disperzních částic lyosolů.
Na rozdíl od hrubých disperzí jsou lyosoly čiré; mnohé z nich se vyznačují intenzívním zbarvením. Částice jsou pozorovatelné ultramikroskopem a přímo viditelné v elektronovém mikroskopu (po vysušení lyosolu). Vykazují silný rozptyl světla. Jeho měření (turbidimetrie a nefelometrie – viz měření rozptylu světla) se využívá ke stanovení koncentrace i velikosti disperzních částic.
Při toku se zředěné lyosoly většinou chovají jako newtonské tekutiny - hodnota jejich viskozity je nezávislá na rychlostním gradientu. Koncentrační závislost viskozity zředěných lyosolů odpovídá Einsteinově rovnici: viskozita je lineární funkcí objemového zlomku disperzního podílu a nezávisí na stupni disperzity. V méně zředěných systémech je třeba uvažovat i vzájemné ovlivňování částic, které je příčinou růstu viskozity. U koncentrovaných lyosolů jsou často pozorovány odchylky od newtonského chování: pseudoplasticita až plasticita, v některých případech naopak dilatance. U lyofobních solů může rovněž docházet ke gelaci za vzniku ireverzibilních gelů. Vznik gelu je snazší, jsou-li disperzní částice anizometrické.
Částice hydrosolů stabilizované elektrickou dvojvrstvou nesou elektrický náboj stejného znaménka a vykazují tudíž elektrokinetické jevy. Z elektroforetických měření (viz elektroforéza) lze získat informace o znaménku lyofobních micel, o vlivu elektrolytů přítomných v disperzním prostředí na strukturu elektrické dvojvrstvy a také o tvaru částic. Náboj částic ovlivňuje i viskozitu lyosolů (viz elektrovizkozitní efekty).
Význačnou vlastností lyofobních solů je sklon ke koagulaci, která může vést až k zániku lyofobního systému. Koagulace solu může být vyvolána různými zásahy: zvýšením jeho koncentrace, změnami teploty, ozařováním, mechanickými otřesy, přídavkem solů opačného znaménka apod. Nejčastěji vede ke koagulaci zeslabení nebo odstranění ochranné vrstvy micel - u hydrosolů stabilizovaných elektrickou dvojvrstvou především přídavkem elektrolytů, které snižují hodnotu elektrokinetického potenciálu.
  Grafy souvislostí do úrovně:      I graf      II graf