Pohyb částic s elektrickou dvojvrstvou vlivem elektrického pole.

Rozdělením elektrické dvojvrstvy obklopující částici (viz pohybové rozhraní) získává částice s přilínající vrstvou náboj a v elektrickém poli se pohybuje k příslušné elektrodě; zbytek difuzní vrstvy se pohybuje k  elektrodě opačného znaménka.

Pro rychlost elektroforézy platí

kde ζ je elektrokinetický potenciál (V), υ je lineární rychlost pohybu částice (m s^-1), E  intenzita elektrického pole (V m^-1) a η viskozita prostředí (Pa s), ε_r je relativní permitivita kapaliny, ε_o permitivita vakua, C konstanta závislá na tvaru částic a na tloušťce elektrické dvojvrstvy (např. pro kulovité částice o poloměru r a velkou efektivní tloušťku dvojvrstvy ℓ, kde r/ℓ < 0,1, je C = 2/3, pro tenkou dvojvrstvu (r/ℓ > 100) je C = 1).

Pro měření elektroforézy byla vypracována řada metod (viz měření elektrokinetických jevů).

Elektroforetickými metodami je možno nanášet různé povlaky na povrch elektrod. Tato metoda je ekonomicky výhodnější než elektrolýza a umožňuje nanášet povlaky složitějších směsí i vylučování v nevodných prostředích (např. tam, kde je elektrolýza neproveditelná v důsledku nasycení materiálu elektrody při elektrolýze vylučovaným vodíkem). Elektroforéza je často využívána v lékařství i ve výzkumu (analýza a dělení směsí bílkovin, charakterizace povrchů organizmů jako bakterie, viry apod.).