Fázové rozhraní mezi plynnou a tuhou fází. Pevné povrchy jsou velmi rozdílné vzhledem k velmi rozdílné struktuře a povaze samotných pevných látek. I u nejjednodušší možné formy pevné látky - monokrystalu - existují krystalové roviny, hrany a rohy, které se od sebe liší povrchovou energií. U běžných pevných látek nejde o monokrystaly, ale např. o agregáty malých krystalů ve všech možných orientacích s amorfním materiálem v mezerách. V obou případech existuje spousta možností vzniku složitých struktur, dutin a výstupků.

Pevné povrchy bývají často studovány při pokojových teplotách, tedy obvykle hluboko pod bodem tání. Povrchové atomy jsou za těchto podmínek relativně nepohyblivé, pouze vibrují kolem svých rovnovážných poloh. Na rozdíl od kapalin proto bývá povrch pevných látek nerovný v mikroměřítku i v makroměřítku.

K posouzení nerovnosti povrchů se používá řada charakteristik, jako např. profilové křivky (průsečnice povrchu s rovinou kolmou k povrchu), rozdíl nejvyššího a nejnižšího bodu povrchu, střední odchylka

nebo střední kvadratické odchylka

kde h_i je odchylka výšky povrchu v  i-tém bodě od průměrného povrchu (tj. rovný povrch hypotetického tělesa se stejným objemem, pro který Σh = 0), n je počet měření. Pro charakteristiku pórovité látky se často používá poměru plochy skutečného povrchu vzorku k ploše povrchu geometrického. Ke zjišťování nerovnosti povrchu se používá různých fyzikálních, většinou optických metod.

Informace o velikosti plochy povrchu, případně pórovitosti porézních nebo jemně práškovitých látek se získávají hlavně měřením adsorpce z plynné i kapalné fáze, případně měřením adsorpčních a smáčecích tepel.

Další důležitou charakteristikou je povrchová energie tuhé látky, která je však experimentálně velice obtížně dostupná.