Při styku tuhých látek s kapalinami je k povrchu tuhé látky vázána vrstva molekul kapaliny – dochází k adsorpci, a to i v případě, že se jedná o čistou kapalinu. Adsorbovaná vrstva – lyosféra - se při vzájemném pohybu tuhé látky a kapaliny nepohybuje s kapalinou, ale lpí na pevném povrchu. Molekuly kapaliny v této vrstvě jsou vlivem silového pole tuhé látky stlačené, případně i různě orientované, ale změna hustoty je vzhledem k malé stlačitelnosti kapalin nepatrná. Adsorpce čistých kapalin na tuhých látkách je proto neměřitelná; na její rozsah je možné pouze soudit, např. z hodnot smáčecích tepel nebo úhlů smáčení.

Při styku pevného adsorbentu s kapalnými roztoky se neadsorbují všechny složky ve stejné míře a v důsledku toho dochází ke změně ve složení roztoku, kterou je možno stanovit různými analytickými metodami. Stejně jako u adsorpce z plynné fáze mohou mezi adsorbentem a složkami roztoku působit síly fyzikální (fyzikální adsorpce), nebo mohou vznikat chemické vazby – dochází k chemisorpci.

Podle druhu adsorbujících se částic se obvykle rozlišuje molekulární adsorpce, kdy se adsorbují celé molekuly nebo oba druhy iontů elektrolytu ve stejné míře, a iontová adsorpce, při níž se přednostně adsorbuje jeden druh iontů.

Experimentální stanovení je poměrně jednoduché: známé množství roztoku o známém složení je ponecháno po dostatečně dlouhou dobu ve styku se známým množstvím tuhého adsorbentu a pro ustavení rovnováhy je roztok oddělen a zjištěno jeho nové složení.

Kvantitativní charakteristikou adsorpce z roztoku na povrchu tuhé látky je veličina nazývaná zdánlivá nebo také preferenční adsorpce Ω_i (někdy je používáno také symbolu a_i), vyjadřovaná pomocí změny koncentrace roztoku

nebo

kde x_i^o a x_i , popř.   c_i^o a c_i jsou molární zlomky, popř. koncentrace složky i v roztoku před adsorpcí (horní index) a v rovnovážném roztoku po adsorpci, n^o je látkové množství a υ^o objem roztoku před adsorpcí, vztažený na jednotku hmotnosti adsorbentu. Je-li Ω_i > 0, říkáme, že složka i je preferenčně adsorbována.

Preferenční adsorpce je funkcí teploty a rovnovážné koncentrace roztoku. Obvykle se stanovuje závislost Ω_i na rovnovážné koncentraci za konstantní teploty - izoterma koncentrační změny (též složená nebo kompozitní izoterma).

Preferenční adsorpce má obdobný význam jako relativní adsorpce. Přebytek adsorbované látky v povrchové fázi vůči fázi objemové je zde vztažen ne na jednotku plochy, ale na jednotku hmotnosti adsorbentu. Mezi veličinami Ω₂ a Γ_2,1 (viz Gibbsovu adsorpční izotermu), platí vztah

kde A_sp je specifický povrch adsorbentu.

K úplnému popisu adsorpční rovnováhy by bylo třeba znát kromě složení rovnovážného roztoku ještě celkové látkové množství všech složek n^s , naadsorbované na jednotce hmotnosti tuhého adsorbentu a složení adsorbované fáze, tj. individuální izotermy.