Vysokomolekulární látka, která obsahuje postranní skupiny schopné elektrolytické disociace. Disociací vzniká makroion s velkým počtem elementárních nábojů a příslušný počet malých iontů opačného náboje (protiiontů).

Částice (makromolekuly) v  roztocích tedy nesou elektrický náboj, který (na rozdíl od micel lyofobních solů) vznikl disociací. Podle povahy skupin schopných disociace jsou rozdělovány na

Zatímco silně kyselé skupiny disociují prakticky úplně, jsou slabě kyselé a slabě zásadité skupiny disociovány pouze do určitého stupně. Poměry v téže molekule jsou však složité, neboť dvě stejné skupiny v jedné molekule mohou mít různou hodnotu disociační konstanty, má-li jejich nejbližší okolí v řetězci různou chemickou strukturu (např. náleží-li ke dvěma různým zbytkům v molekule bílkoviny); kromě toho, nejsou-li dvě skupiny v téže molekule dostatečně vzdáleny, mohou navzájem ovlivňovat velikost svých disociačních konstant.

U amfoterních makromolekul jsou při vysokých pH disociovány jen kyselé skupiny, při nízkých pH disociují jen zásadité skupiny a při středních hodnotách pH disociují částečně jak kyselé tak zásadité skupiny a vznikají obojetné ionty (amfiionty) s kladnými i zápornými náboji v jedné makromolekule. V tzv. izoelektrickém bodě je počet kladných i záporných nábojů stejný, takže celkový náboj makromolekuly je nulový.

Chování molekul polyelektrolytu v roztoku viz roztoky makromolekul.