Viskozita disperze je v důsledku přítomnosti disperzních částic vždy vyšší než viskozita disperzního prostředí. Jestliže rozměry disperzních částic značně převyšují rozměry molekul disperzního prostředí, mění se dráhy jednotlivých molekul proudící kapaliny a může vést až k  promíchávání jednotlivých vrstev. Částice rovněž zmenšují prostor, který zaujímá v proudu kapalina sama, a tím zvětšují průměrný gradient rychlosti.

Závislost viskozity zředěných disperzních systémů na objemovém zlomku disperzního podílu popisuje Einsteinova rovnice pro viskozitu,

Odchylky od Einsteinovy rovnice mohou být způsobeny nabotnáním částic disperzním prostředím, vznikem solvátového obalu nebo adsorpcí na povrchu částice. Objemový zlomek disperzního podílu, vypočtený podle Einsteinovy rovnice z experimentální hodnoty viskozity, je v těchto případech větší, než by odpovídalo suchému disperznímu podílu a nazývá se efektivní objemový zlomek; známe-li velikost vlastní částice, můžeme z efektivního objemového zlomku přibližně vypočítat tloušťku obalové vrstvy.

Anizometrické částice vykonávají při toku rotační pohyb, což rovněž působí zvýšení viskozity. Také elektricky nabité disperzní částice, které jsou obklopené elektrickou dvojvrstvou, zvyšují viskozitu systému (viz elektroviskozitní efekty).

Při vyšších koncetracích disperzního podílu se používá Einsteinova rovnice rozšířená o další členy:

U mnohých koncentrovaných disperzí, zvláště obsahují-li anizometrické částice, jsou pozorovány odchylky od newtonského chování. Jejich zdánlivá viskozita může s rostoucím rychlostním gradientem klesat i stoupat (viz pseudoplasticita, plasticita, dilatance).

K vyjádření viskozity disperzních systémů používají tyto veličiny:

η je viskozita studovaného disperzního systému, η_o viskozita čistého disperzního prostředí, w₂ hmotnostní koncentrace (místo hmotnostní koncentrace se také používá, objemový zlomek, ve starší literatuře gramy na 100 ml roztoku; rozměr η_red závisí na použitém koncentračním vyjádření)