Teorie stability heterogenních koloidně disperzních soustav s vodným disperzním prostředím (viz stabilizace elektrickou dvojvrstvou), vypracovaná r. 1940 ruskými autory Děrjaginem a Landauem, a nezávisle na nich holandskými koloidními chemiky Verweym a Overbeekem. Vychází z výpočtu závislosti energie vzájemného působení dvou elektricky nabitých částic na vzdálenosti jejich povrchů. O tom, zda jsou částice chráněny před koagulací, rozhoduje soutěž odpudivých elektrostatických sil s přitažlivými silami van der Waalsovými. Výsledná interakční energie u je pak dána součtem

kde příspěvek odpudivých elektrostatických sil, u_el, byl odvozen obdobným způsobem, jakým dospěli Gouy a Chapman k popisu vlastností difuzní vrstvy (viz modely elektrické dvojvrstvy) a příspěvek přitažlivých sil, u_vdW, za předpokladů, že mezi molekulami působí pouze Londonovy síly (viz Londonova disperzní interakce) a že vzájemné působení mezi všemi páry molekul je aditivní (viz interakce mezi makroskopickými útvary).

Teoretické výpočty byly provedeny pro interakce mezi dvěma paralelními deskami (důležité např. pro posouzení stability tenkých mýdlových filmů; závěry byly s jistým úspěchem potvrzeny i experimentálními studiemi) a pro interakce mezi kulovitými částicemi (souvisí se stabilitou disperzí):

a

kde h je vzdálenost povrchů přibližujících se částic, R - jejich poloměr, A - složená Hamakerova konstanta, jejíž hodnota je dána chemickou povahou disperzního prostředí a disperzních částic, ε - permitivita prostředí, V_S - potenciál Sternovy vrstvy a ℓ je efektivní tloušťka elektrické dvojvrstvy (viz modely elektrické dvojvrstvy).

Vztahy plynoucí z této teorie umožňují sledovat vliv různých parametrů (vlastností elektrické dvojvrstvy, disperzního prostředí i částic disperzního podílu) na agregátní stabilitu systému.