Suchá pěna má strukturu plástve. Skládá se z plynem zaplněných polyedrických buněk oddělených tenkými filmy disperzního prostředí. Idealizovaným tvarem buněk je pětiúhelníkový dvanáctistěn (obr. 1). Tyto útvary však nemohou spojitě vyplnit prostor, a tak v reálné pěně se střední počet filmů, které obklopují buňku, blíží spíše čtrnácti. Tři stěny buněk pěny, které (v ideálním případě) svírají úhel 120°, se stýkají v tzv. Gibbsových-Plateauových kanálcích, vyplněných disperzním prostředím. Vrcholy sousedních polyedrů se stýkají v tzv. uzlu, do kterého ústí čtyři kanálky. Kanálky a uzly tvoří jedinou rozvětvenou soustavu, po které se může uskutečňovat přenos disperzního prostředí, zejména jeho stékání působením gravitační síly.

Stupeň disperzity suchých pěn je možno charakterizovat specifickým povrchem nebo středními hodnotami některých parametrů buňky. Základními geometrickými parametry, které v prvém přiblížení charakterizují polydisperzní suchou pěnu jsou pěnivý objem, tloušťka filmů, tvořících stěny buněk, střední počet buněk v jednotce objemu, nebo střední ekvivalentní poloměr buňky.

Při ztenčování povrchových filmů vykazují bubliny suchých pěn, vytvořené z dostatečně koncentrovaných roztoků pěnidel, interferenci. To svědčí o tom, že jejich tloušťka je srovnatelná s délkou světelných vln. Po ztenčení na ca 100 nm se jeví jako bílé, při dalším ztenčování přechází barva na šedou a v nejtenčích oblastech je film černý. Bylo zjištěno, že tloušťka nejtenčích filmů je rovna přibližně dvojnásobku délky molekuly povrchově aktivní pěnotvorné látky.