vnitřní vrstva elektrické dvojvrstvy
inner part of the double layer
Nabitý povrch tuhé látky, který je buď součástí tuhé fáze, nebo jej tvoří na povrchu adsorbovaná vrstva o tloušťce jednoho iontu (lze jej považovat za plochu, která nese elektrický náboj Q0). Elektrický náboj může povrch tuhé látky získat
-
ionizací povrchových vrstev; disociací kyselých skupin vzniká záporně nabitý povrch, odtržením OH– povrch nabitý kladně;
-
u krystalů málo rozpustných solí ve styku s vodou může docházet k přednostnímu rozpouštění některého z iontů mřížky;
-
preferenční adsorpcí iontu, který může vytvářet nerozpustnou sloučeninu s některým z iontů krystalové mřížky (Panethovo-Fajansovo pravidlo);
-
v případě zemin může docházet k izomorfní substituci povrchových iontů o vyšší valenci ionty o nižší valenci (např. Si4+ za Al3+);
-
při rozštěpení materiálu.
Grafy souvislostí do úrovně:
I 
II 