5. POLYGRAFICKÉ A TYPOGRAFICKÉ MINIMUM 5.1 Typografie je (nejen) nauka o písmu Tvorba písma byla vždy považována za elitní úkol typografa. Ti, kteří uměli vytvořit krásné a vyvážené písmo, bývali považováni spíše za umělce a popravdě také mnoho umělců se skutečně vytváření písem věnovalo. Kromě toho sazeči v klasických dobách pracovali s písmem v každém slově a pečlivými drobnými úpravami se snažili dosáhnout toho, aby každé jednotlivé vysazené slovo působilo co nejkrásněji. Nástup počítačové sazby přinesl obrovské možnosti v různorodosti typů a fontů, je možné s písmem provádět mnohá kouzla, zmenšovat, zvětšovat, zužovat, rozšiřovat. 5.1.1 Obecné zásady Většina druhů písem nabízí pro každé písmeno dvě varianty: velká písmena (neboli verzálky, majuskule, ABCD) a malá písmena (neboli minusky, minuskule, abcd). Kromě toho bývá k dispozici ještě kurzíva (písmo s osou skloněnou vpravo, nazývané také italika, abcd) a půltučné tvary písmen (abcd). Písmena, která mají tvary verzálek, avšak výškou odpovídají mínuskám, se nazývají kapitálky (ABCD). Jednotlivá písmena sestavená do řádků jsou umístěna na pomyslné písmové osnově, jejíž prvky ohraničují spodní i horní tahy písmen. Vzdálenost mezi pomyslnými liniemi písmové osnovy potom určuje velikost, neboli stupeň písma. Písma se často dodávají v různých kresebných variantách, které se označují řezy. Různé řezy téhož písma tvoří rodinu písma, zatímco různé velikosti téhož řezu tvoří soubor. Pro velikost písma vyjádřenou v bodech se používá termín stupeň písma. Typografové děli latinková písma do různých skupin - tříd. Používají řadu klasifikací lišících se v detailech. Základní charakteristikou, podle které se jednotlivá písma rozlišují, je především způsob zakončení jednotlivých tahů písmen a rozdíl v síle písmových tahů (tzv. sínování). Pro základní informaci postačí, budete-li umět rozlišit písma patková (serifová), bezpatková (bezserifová, tzv, grotesky), písma psaná (skripty), písma lomená a písma zdobná. Pro souvislé čtení je pro čtenáře příjemnější písmo patkové protože krátké tahy serifů, jimiž jsou svislé linie písmen zakončeny (to jsou ty „patky“) pomáhají vést oko čtenáře při pohybu po řádku zleva doprava a především při „přeskočení“ z pravého konce jednoho řádku a počátek řádku následujícího. Bezpatkové písmo má zase celkově jednodušší kresbu a je svou jednodušší kresbou lépe čitelné i v menších stupních (tedy velikostech). 5.1.2 Stručně o historii písma 5.1.2.1 Řeč a písmo Podmínkou vzniku řeči a později písma byla praktická činnost lidí a společenský charakter práce, který vyžadoval vyjadřování a zaznamenávání myšlenek a skutečností. V dlouhých etapách vývoje lidstva nadešel čas, kdy ústní předávání zpráv a myšlenek nedostačovalo. Člověk vzal do ruky nástroj, aby zanechal zprávu pro další generace. Při sledování vývoje písma a tisku rozeznáváme dvě hlavní období, která jsou od sebe neoddělitelná, navzájem se doplňují a každé z nich mělo podíl na současném stupni vývoje lidské společnosti: předhistorické období – vznik předchůdců písma (kresby, piktogramy, ideogramy); historické období – vznik ručně psaných, kreslených nebo jinak utvářených písem, vznik kovových tiskových písem a tisku, vznik nových tiskových technik v 19. a 20. století a moderní písmová tvorba. Piktogramy jsou zjednodušené kresby, jejichž smysl je jasný i bez znalosti jazyka. Později z nich vzniká obrázkové písmo. Některé národy zůstaly ve vývoji písma na této úrovni až do 19. století. Známý je piktogram z roku 1849, zaslaný Kongresu USA, ve kterém Indiáni žádají vrácení lovišť. Ideogramy jsou symboly, které se začaly vyvíjet v kulturně vyspělé oblasti Mezopotámie a Středomoří. Označovaly určitý pojem, který bylo možno vyjádřit mluvenou řečí. Předpokladem pro přečetní ideogramu byla znalost pojmu, který vyjadřoval. 5.1.2.2 Vznik a vývoj písma Z piktogramů a ideogramů se v příhodných podmínkách začalo tvořit písmo. Nejprve to bylo písmo slovní, které se dále vyvíjelo přes slabikové k hláskovému. Písmem rozumíme znaky, které mají sloužit k trvalému zaznamenávání myšlenek a skutečností. Je časově i místně nezávislé na osobě sdělujícího. Předpokladem pro přečtení písma a porozumění obsahu je nejen znalost písem (znaků), ale i znalost řeči (jazyka), v níž je písmo napsáno. První písmové soustavy se vyvinuly nezávisle na sobě. Vytvořili je obyvatelé Babylónu, Egypta a Číny. Sousední národy od nich přijaly písmo již hotové a během času si je přizpůsobili vlastním potřebám. Čínské písmo vzniklo asi dva tisíce let před naším letopočtem a v upravené podobě se užívá dodnes. Má více než padesát tisíc znaků, ale pro běžnou potřebu člověk vystačí s třemi tisíci znaky. Písmo se maluje štětcem nebo se tiskne, a to v řádcích směřujících shora dolů. Na vývoj evropského písma tato vyspělá východní kultura neměla přímý vliv. Písma babylónská a egyptská se však stala základem vzdělanosti evropských národů. Babylónské písmo klínové má svůj počátek u Sumerů. Jeho stáří se odhaduje na šest tisíc let a svou formou bylo vázáno na používaný materiál a druh psacího nástroje (hliněné psací destičky, které se vypalovaly, a dřevěná rydla). Klínové písmo mělo přímý vliv na vznik a vývoj mladších forem písma se starém Egyptě. V Egypta se postupně vytvořily tři písmenové soustavy, jejichž znaky postupně přecházely od slovních ke slabičným a nakonec hláskovým. Hláskových znaků bylo 24 a byly to znaky jenom pro souhlásky (samohlásky si čtenář doplňoval podle smyslu textu). Nejstarší znaky, hieroglyfy, vznikaly přibližně před pěti tisíci lety, a roku 1822 je rozluštil Francouz J. F. Champollion. Hieratické písmo, kněžské, bylo jednodušší než hieroglyfy. Mělo asi 600 znaků, které písaři postupně dále zjednodušovali. Posledním písmem bylo písmo démotické, lidové, které se používalo v praktickém životě a jeho kresba byla již plně podřízena materiálu, na který se psalo – papyru. Fénické písmo vyvinuli Féničané žijící ve druhém tisíciletí před naším letopočtem na území dnešní Sýrie. Vytvořili souhláskovou, tzv. severosemitskou abecedu o 22 písmenech, nezávislou na vlivu blízkého Egypta. Fénické písmo se psalo zprava doleva. Z fénického písma vzniklo 80 procent známých abecedních soustav. Je možné, že i severogermánské runy (runa = tajemství) o 24 písmenech, staré asi dva tisíce let, jsou odvozeny od fénického písma. I na ostrově Kypru v Egejském moři byly ve vykopávkách nalezeny fénické nápisy. Řekové přijali písmo fénických obchodníků asi v 10. století před naším letopočtem. S písmem však nemohli přijmout metodu použití, protože semitská souhlásková abeceda řečtině nevyhovovala. Některé znaky přetvořili na samohlásky, jiné, pro řečtinu neupotřebitelné, vypustili. Tomuto písmu se říká řecké písmo archaické. Protože v té době ještě neexistoval jednotný řecký jazyk, vzniklo několik variant písma pro různá nářečí. Lze je rozdělit na dvě skupiny, pro východní a západní řeckou abecedu. Z východních písem, která se stala základem národního písma všech Řeků, později vznikla i písma slovanská. Ze západořeckých písem pak vznikla latinka. Původní levosměrné písmo Řekům rovněž nevyhovovalo, začali psát tzv. bustrofédou (obousměrně, tj. první řádku zprava doleva, druhou zleva doprava, třetí zprava doleva atd.), avšak ani tento způsob psaní nebyl vhodný. Proto nakonec určili směr písma a čtení textu zleva doprava. Tím vzniklo pravosměrné písmo, kterým píšeme a čteme dodnes. Od Řeků přijala písmo celá Evropa. Ve východní větvi byl tvůrcem nejstaršího slovanského písma, hlaholice - glagolica - soluňský učenec Konstantin Filosof (později přijal jméno Kyrillos – Cyril), který přišel se svým bratrem Metodějem kolem roku 855 do Velkomoravské říše, aby šířil křesťanství mezi západními Slovany. Konstantin použil běžné malé řecké písmo, doplnil je několika znaky hebrejsko-samuritskými a do staroslovanského jazyka, který byl podobný staročeštině, přeložil z řečtiny část bible a náboženské knihy. Hlaholice byla písmo velmi složité, měla 43 znaků a čitelnost byla obtížná. Ve starém Velkém Bulharsku, kam po odchodu z Čech Metoděj přišel, se vedle hlaholice rozšířila praktičtější kyrilice (svůj název dostala na počest Cyrila) a odtud se šířila do Srbska, na Ukrajinu a do Ruska. Ruská azbuka vychází z kyrilice, která se na Ukrajině a v Rusku již vyvíjela samostatně. Sloužila hlavně k psaní náboženských knih a textů. Říkalo se jí ustav. V roce 1708 nechal car Petr Veliký písmo zjednodušit podle latinkových vzorů v novou občanskou abecedu a nazval ji graždanka. Ta se používá v podstatě dodnes. Západní větev se vyvíjela s rozkvětem antické řecké a římské civilizace. V době rozkvětu řecké kultury, asi 300 let před naším letopočtem, se písmo dostalo prostřednictvím řeckých kolonistů na Sicílii a Apeninský poloostrov, kde se s ním seznámili Etruskové a Italikové a tak začal bohatý vývoj latinky. Starší Latinové znali pouze velká písmena, abeceda měla 24 písmen a postrádá znaky pro J, K, U, Y, W. Z archaické latinky, která vycházela z řeckého písma a měja do jisté míry orientální ráz. Dalším vývojem nejprve vznikala římská písma nápisová – capitalis monumentalis (písmo tesané do tvrdých materiálů, prošlo dlouhým vývojem od 3. st. př. Kr. do 4. st. našeho letopočtu a ustálilo se jako písmo stínované, s výraznými serify), jeho ornamentální forma, capitalis rustica (písmo psané nebo malované, použité na různých veřejných i soukromých dokumentech, nevýrazně stínované, serifové, užší kresby, scriptura curseva a scriptura uncialis (vznikla později, asi ve 3. st. našeho letopočtu, a jsou pravděpodobně modifikacemi římských "knižních" písem) a také Capitalis quadrata (výrazně stínované, serifové, čtvercového vzhledu, vzniklo asi ve 3. st. našeho letopočtu), které má význam v celém dalším vývoji latinky od počátku středověku. Vyspělá řecká kultura i politická moc Římanů vedla k vytváření dalších písem, potřebných pro diplomacii, armádu, obchod i umění. Psalo se na různé materiály, zpočátku na tenký olověný plech, později na papyrus a pergamen. Vyvíjel se i písařský nástroj, rydlo, třtinové nebo rákosové pero, od 4.–5. století pero brkové. Též technika psaní se změnila. Inkoust se vyráběl ze sazí nebo z duběnek. Pro zdobení zvláště drahých spisů se používala organická i anorganická barviva, stříbro a zlato. Tato písma se nazývají římská písma knižní. Ve svém vývoji vycházela z nápisových písem, ale zpětně měla na tato písma vliv. V 1. st. př. Kr. vznikla klasická kapitála, o sto let později pak římské knižní písmo smíšené (scriptura mixta), které lze pokládat za jakýsi přechodový typ písma minuskulového. Ve 2. a 3. st. vznikla římská uniciála, která se stala formálním latinským písmem. Vedle písem s vertikální osou se vyvíjela písma kurzívní (italiky), se šikmo skloněnou osou, která měla v denním životě širší použití a byla při psaní svým sklonem přirozenější. Po pádu říše římské r. 476 se vývoj římských písem zastavil a začala vznikat tzv. písma národní. 5.1.2.3 Národní písma Písma raného středověku se dělí podle svého původu do několika podskupin: středověké modifikace římských písem, písma irsko-anglická, španělská, písmo papežských a císařských listin a písma francká. Podnět k větší jasnosti a čitelnosti písmové kresby a k prvnímu stabilizování forem naší malé abecedy dal Karel Veliký, který vyhlásil reformu písma a jeho zásluhou vznikla dobře čitelná rukopisná forma malých písmen. Podle svého původu se nazývá karolínská minuskule. V 11. století se po románském slohu objevuje druhý univerzální sloh evropského středověku, gotika. Její vliv se projevil i v tvorbě písma. Vznikala lomená písma gotická, která lze rozdělit do tří skupin: - Majuskulová písma nápisová (gotická majuskule 11. st., románsko-gotická majuskule 12. st. a její pozdější ornamentální a kaligrafické formy) vznikala v celé zapadoevropské kulturní oblasti. - Formální písma knižní se objevují ve 12. st. v severofrancouzských rukopisech (gotická knižní minuskule) a ve 14. st. na sever od Alp (textura, tzv. písmo misálové). Textura byla velmi rozšířená a po vzniku evropského knihtisku se stala prvním tiskovým písmem. Podobný vývoj prodělala rotunda, která je italskou paralelou textury. - Běžná písma kurzívní zahrnují gotickou kurzívu italského typu 13. st. a francouzského typu 15. st. Dále sem patří bastardy, česká ve 14. století a francouzská a anglická v 15. století. Také bastarda se stala knižním lomeným písmem. - Po vynálezu knihtisku se vedle tiskové textury, rotundy a bastardy vyvinuly jako tisková písma v 16. století ještě švabach a fraktura. Všechna lomená písma mají společný slohový ráz, dekorativnost a dynamičnost duktu, lomení oblouků a ostrost kresby písem. Vývoj latinky navázal v období renesance v 15. století na předgotické klasické vzory. Vznikla tzv. humanistická písma (odtud i název antikva a litera romana). V období baroka a klasicismu již nedošlo k podstatným změnám základních schémat písma - písmo se pouze přizpůsobilo novému vkusu a používání nových psacích technik (ocelového pera). Rozkvět antikvových písem skončil v 19. století. Tiskařství a písmolijectví nemohlo jako umělecké řemeslo udržet krok s prudce se rozvíjející průmyslovou výrobou a stalo se součástí průmyslu. Písmolijny začaly vydávat řadu písem, která jsou označována jako písma akcidenční. Až ve 20. století se písmaři vrátili ke starým vzorům, které jsou inspirací při tvorbě moderních, zdokonalených písem antikvového charakteru a rovněž písem akcidenčním. 5.1.3 Slavní písmaři minulosti V 15. století začíná historický vývoj tiskového písma. Zakladatel polygrafického průmyslu a vynálezce knihtisku Johannes Gensfleisch, zvaný Gutenberg používal ve svých tiscích tiskovou texturu, která se dále zdokonalovala. Již v roce 1470 Nicolas Jenson (1420-1480) vydal v Benátkách knihu tištěnou latinkou, která se stala vzorem dokonalého tiskového písma. Měla znamenitou čitelnost a vyvážené zbarvení tiskové strany. Toto písmo patří k vrcholům první etapy vývoje dynamické (renesanční) antikvy benátského typu. Ve 20.století překreslil Jensenovu antikvu americký písmař Bruce Rogers a vydala ji anglická továrna Monotype pod názvem Centaur. Koncem 15. století založil Aldus Manutius Romanus (1447-1516) v Benátkách tiskařský a vydavatelský podnik. V r. 1499 vydal knihu Sen Polifilův, ilustrovanou dřevořezy. Manutius bývá nazýván největším tiskařem renesance. Sám písmo nekreslil, ale jeho vynikající pomocník a skvělý rytce Francesco Griffo de Bologna nakreslil a vyryl nový typ tiskového písma, první latinkovou tiskovou kurzívu. Podle písem používaných Aldem Manutiem vydala továrna Monotype písmo Bembo a Poliphilus. Jednou z nejvýznamnější osobností francouzského písmařství a písmolijectví je Claude Garamond (1480-1561). Jeho písmolijna byla první dílnou v Paříži, která vyráběla písmový materiál a dodávala ho tiskárnám. Rekonstrukce Garamondových písem jsou dodnes vydávány mnoha světovými písmolijnami. Dynamickými antikvami francouzského typu se proslavil také tiskař Christoph Plantin (1514-1589), který měl od roku 1555 v Antverpách rozsáhlý tiskařský a vydavatelský podnik a vydával knihy v různých jazycích. Osobitý charakter kresby mělo písmo nizozemsko-anglického pozdně renesančního typu, které zhotovil William Caslon (1692-1766). Toto písmo je vydáváno mnohými písmolijnami a uplatňuje se i v soudobé typografii. Největší zásluhou na tvorbě přechodové (barokní) antikvy 18. století měli Pierre Simon Fournier (1712-1768) a John Baskerville (1706-1775). Fournier vytvořil několik písem, některá z nich již měla rokokový ornamentální charakter. Jeho písma jsou dodnes vydávána. Význačně se též zasloužil o typografii sjednocením rozměrů typografického materiálu. John Baskerville byl tiskařem univerzity v Cambridgi. Vývoj antikvových písem uzavírá statická (klasicistická) antikva. Nejznámějším tvůrcem těchto písem byl italský písmař Giambattista Bodoni (1740-1813), který rozsahem i hodnotou svého životního díla dosáhl nebývalého typografického mistrovství. Právem byl nazýván tiskařem králů a králem tiskařů. Ve Francii nakreslil statickou antikvu Firmin Didot (1764-1836).